Když jsem tenhle rozhovor domlouval, věděl jsem, že má Martin Kováč pestrou fotbalovou minulost. Přesto výsledek šokoval. Jako mladík byl blízko angažmá v Nizozemsku, fotbalem se živil v Německu, ale ne vždy byly jeho dny růžové.

Dnes třiatřicetiletý Martin Kováč rád vzpomíná na trenéry Josefa Šnebergera a Jaroslava Hřebíka, mluví o nesmírné obětavosti svých rodičů, ale také vypráví o těžkých životních chvílích, kdy jeho kariéru přerušila vážná nemoc. Nevzdal se a je zpátky, teď zkusí ve složité situaci po sestupu z divize pomoct jako trenér mateřskému TJ Přeštice.

„Fotbal je pro mě celoživotní vášní. Potom se vše lépe zvládne,“ vyznal se Martin Kováč. „Před dvěma lety, když z Přeštic odešel Robstav, shánělo vedení někoho, kdo by vedl béčko, v němž zbylo šest hráčů. A protože jsem se v té době vracel kvůli zranění z Německa, oslovil mě pan Knopf (sekretář klubu – pozn. aut.) a řekli jsme si, že to zkusím,“ vysvětloval 33letý Martin Kováč, jak se stal z aktivního fotbalisty prakticky přes noc trenérem.

Letos v létě povýšil k áčku TJ Přeštice a zažívá něco podobného. Po sestupu z divize opustila kádr většina opor. „Všichni v klubu jsou plni elánu a nového očekávání. Tým je úplně nový. Několik kluků z dorostu, velká část těch, kteří hráli v béčku. Podařilo se nám přivést tři nové hráče, Ondřeje Klinku, Jana Sikytu a Patrika Boříka. Myslím, že svým přístupem a poctivostí, skvěle zapadnou do nové vize Přeštic,“ doplnil.

Jaké budou po sestupu z divize ambice Přeštic?

Pád z divize nás staví do těžké pozice. Na první pohled by si člověk řekl, že je nutnost postoupit ihned zpět, jinak to bude ostuda a neměli jsme tam co dělat. Nemyslím si však, že právě tohle je naše vize. Přeštice zažily za posledních několik let mnoho změn, pádů a potíží. Moje hlavní myšlenka je, abychom klub stabilizovali, pracovali s mládeží tak, jako doposud, vychovávali kvalitní fotbalisty a z toho utvořili jednotný a pevný základ pro budoucí úspěchy. Jsem přesvědčený, že nastal čas, kdy se odrážíme ode dna.

I proto, že z minulé sezony v týmu moc hráčů nezůstalo? Jak se k tomu stavíte?

V týmu zůstalo šest hráčů (Strolený, Knopf, Křeš, Havíř, Pavlík a Půta). Jsem za každého z nich velice rád. Téměř se všemi se osobně znám již několik let a vím, co od nich čekat. Aktuálně panuje v týmu velice příjemná atmosféra. Naprostá většina hráčů již dlouhá léta v Přešticích působí a my máme tedy možnost pracovat na týmu, který má ambice na to, aby tady působil dlouhá léta. To je vize, kterou bych rád následoval. Vytvořit stabilní, opravdový tým, který bude dýchat za Přeštice.

Vy osobně už jste hráčskou kariéru definitivně ukončil?

To je stále nejasné. (trpký úsměv) Aktuálně řeším přetrženou achilovku. Hrát znovu fotbal však není můj hlavní cíl. Chci být především v maximální kondici pro mé dvě dcery, které chceme s manželkou vést ke sportu a aktivnímu stylu života

Je tohle všechno i proto, že máte za sebou poměrně zajímavou hráčskou kariéru? Na jaké období nejraději vzpomínáte?

Těch je hned několik, ať už to byly moje úplné začátky v Přešticích, kdy jsme fotbalem všichni doslova žili. S kamarády jsme hráli fotbal prakticky nepřetržitě, chodili jsme fandit áčku. Jeho hráči pro nás byli modly. Ale taky jsem zažil krásných šest let v mládeži Viktorie Plzeň, kde jsem se stal kapitánem. Nejen za to vděčím trenéru Josefu Šnebergerovi. Už od žáků jsem měl jako jeden ze tří kluků profesionální smlouvu. Byl jsem i v juniorských reprezentacích. Velmi rád vzpomínám na Jaroslava Hřebíka, to byl Pan trenér. Byl jsem na stáži v nizozemském Heerenveenu, kam jsem téměř přestoupil.

Proč to nevyšlo?

S rodiči jsme se dohodli, že by nebylo moudré v 17 letech opustit školu a vsadit vše pouze na jednu kartu. Proto jsem zůstal nadále v Plzni, ve Viktorce jsem zůstal až do juniorky, zahrál jsem si ČFL. Fotbalu jsem obětoval hodně.

Nakonec přišla životní štace v Německu

Nemrzelo vás, že jste to nedotáhl až do áčka?

Víte, já jsem často od kamarádů, známých i cizích lidí slýchával, že jsem blázen. Proč tolik trénuji, ať si užívám život, najdu si holku a chodím na diskotéky. V té době jsem to však měl nastaveno úplně jinak. Vše jsem dával fotbalu, nic jiného mě nezajímalo. A když se teď ohlédnu, nelituji jediného dne. Kdybych se mohl dnes vrátit a něco změnit, bylo by to pouze to, že bych se snažil dát fotbalu ještě víc.

A to i přesto, že téměř pohádkový příběh přerušily vážné komplikace?

V poměrně mladém věku jsem velice závažně onemocněl. Lékaři ukončili mou léčbu s tím, že do konce života budu na prášcích (kortikoidech) a budu rád, když budu moci nějak fungovat. S fotbalem byl v tu chvíli amen a život se mi převrátil naruby. Díky obětavosti mých rodičů, kteří se kvůli mě vzdali svých snů a příležitostí, jen aby mohli být se mnou, se podařilo najít paní doktorku Bláhovou v Brně, která mě nějakým zázrakem dala během jednoho roku zcela do pořádku a já dostal znovu chuť do života.

A také do fotbalu…

Ano, po dvouleté nucené pauze jsem se vrhnul zpátky do fotbalu. Přes známé jsem dostal kontakt do Německa. Měl jsem chuť vyzkoušet, na co ještě mám. Bylo mi 22 let, hrál jsem tam tři roky v nižších soutěžích, hlavně kvůli penězům, které v Německu nabízejí lepší. Až jsem jednou potkal manažera týmu, kam jsem zrovna přestoupil. Spřátelili jsme se a on mi jednoho dne navrhl, zda bych měl chuť ještě hrát pořádný fotbal. Nevěděl jsem kam míří a hlavně jsem o takové věci vůbec nepřemýšlel. Další týden mi volal, že za tři měsíce mohu jít na zkoušku do Memmingenu (4. liga), Bayreuthu (4. liga) a Erfutu (3. budesliga). Během tří měsíců jsem se tedy měl dostat z úrovně osmé ligy na třetí. To bylo téměř nemožné, ale povedlo se to a na mně bylo jen si vybrat. Zvolil jsem Bayreuth, protože byl nejblíže a měl ambice na postup.

Dalo se fotbalem na této úrovni v Německu uživit nebo jste měl i civilní zaměstnání?

To velice záleží na životním stylu a nějaké vizi do budoucna. Pro mě to na uživení úplně nebylo, takže jsem i pracoval na půl úvazku. Bylo to náročné, od osmi do jedné v práci, ve čtyři jsem vyrážel na cestu do Německa. Domů jsem se pravidelně vracel kolem půlnoci. To vše pětkrát v týdnu, nešlo to dlouhodobě vydržet. Proto jsem se musel rozhodnout, jestli se do Německa přestěhovat nebo se nadobro fotbalového snu vzdát. Zvolil jsem druhou variantu, protože jsme začínali stavět dům a plánovat rodinu.

Na závěr se ještě vrátím k aktuální situaci. Kdo bude v nejvyšší krajské soutěži favoritem na postup?

Myslím, že nikoho nepřekvapí, když řeknu Koloveč. Nicméně, po našem prvním přátelském utkání s SK Petřín, jsem si jist, že nebude jediným favoritem. SK Petřín mě neskutečně překvapil. Jejich sehranost, kvalita hráčů, disciplína a chuť byla velice přínosná i pro nás, abychom si osahali hrát s těmi, kteří jistě budou nahoře.